Škola, narozdíl od žáků, nedrží krok s
informační revolucí, a ohrožuje tak výsledky
vzdělávání i sebe samu. O tom, jaké vzdělávání
je vhodné pro české děti, rozhodují Google,
Intel a Microsoft – nikoli Ministerstvo
školství. Nepřizpůsobí-li učitelé obsah výuky,
její metody a cíle světu nových informačních a
komunikačních technologií, doplatíme na to
všichni.
Jak bude vypadat vyučování čtrnáctiletého
chlapce – říkejme mu třeba David – někdy po
Velikonocích roku 2016?
Právě před týdnem dokončil úvahu o moderní
hudbě a poslal ji svému učiteli elektronickou
poštou z domova. Nejdřív tedy prostuduje jeho
odpověď. V učebně si svlékne mikinu a rozloží ji
před sebou. Připojí k ní svůj mobil a na
dotykové obrazovce vetkané do jejího zadního
dílu vyvolá půlstránkové hodnocení své práce.
Pustí si do sluchátek motiv ze Stravinského
svity Pták Ohnivák, na nějž ho učitel upozornil
– David se totiž zmínil, že má Stravinského
hudbu rád. Potom si začne na internetových
stránkách Guggenheimova muzea v New Yorku
prohlížet detaily obrazů Paula Kleea, protože o
něm připravuje referát. V odkazech pro školáky
vyhledá, jak Kleeovo dílo hodnotí přední světoví
historici umění, a nakonec si asi hodinu pohraje
s jeho obrazem Červený balon. S kamarádem v
Amsterdamu totiž chtějí vyzkoušet, jak na ně
zapůsobí různé změny kompozice a barevného
ladění Kleeových obrazů. O svých dojmech si
neustále povídají – mají uměleckou výchovu celý
den a přes internet je to skoro zadarmo. Oba už
mluví anglicky, když ale neznají nějaké
slovíčko, používají automatický internetový
audioslovník.
Školy tu nejsou kvůli učitelům
David chodí na základku v jednom malém
moravském městě. Ještě v roce 2014 v ní měli
neúnosné kázeňské problémy s žáky. Byli sice ve
škole přítomni fyzicky, ale ne duchem. Proč by
taky měli vnímat nešťastnici, která na tabuli
přepisovala ze svých dvacet let starých příprav
světová naleziště černého uhlí a ropy?
Žáky moc nelákalo ani řešit za domácí úkol, kde
se potká vlak A s vlakem B. Raději z vlastního
zájmu zkoušeli, jaké grafy pohybu dokážou v
počítači vytvořit laserovým měřičem vzdáleností.
Nerespektovali ani svého češtináře. V kompozici
sice pokaždé opravil hrubky, ale nedokázal jim
poradit, čím čtenáře zaujmout. A jak text
přehledně strukturovat, aby myšlenky vynikly a
navazovaly jedna na druhou. Záhy pochopili, že
právě to byl důvod, proč vyžadoval, aby psali
rukou. Chyby by jim totiž uměl opravit i
počítač. Ale zároveň by vyšlo najevo, že tenhle
češtinář je na škole zbytečný…
Uvědomil si to i nový ředitel. Vyhrál konkurs,
neboť přesvědčil komisi, že kázeňské problémy
souvisejí s tradičními představami o škole.
Třeba osnovy a metody výuky jsou v podstatě
stejné jako v polovině minulého století. Tahle
setrvačnost vždy vyhovovala většině učitelů ve
školách, mnoha jejich učitelům na pedagogických
fakultách i autorům učebnic. Nikdy
neprotestovali ani rodiče, protože si nic jiného
neuměli představit. Jen žákům vadila škola stále
víc: právem si v ní připadali jako ve skanzenu.
Rok po nástupu nového ředitele už zbyli z
původního sboru jen dva učitelé. Ostatní odešli
sami, nebo dostali výpověď. Ředitel ale přijal
pouze tři nové – učitelství sice vystudoval
jediný, zato jsou všichni velmi tvořiví.
Připravili a vedou velmi zajímavé mezioborové
projekty, které žákům umožňují aktivně využívat
moderní technologie ve všech oblastech
vzdělávání. Tradiční výklad v podání laureátů
ceny J. A. Komenského se dá vypůjčit ve školní
knihovně na videozáznamech, ale ukázalo se, že
žáky nezajímá. Protože platový řád byl v celé
republice zrušen už před několika lety, pobírají
učitelé vysoké smluvní mzdy. Škole na ně rázem
přibylo peněz, neboť ostatní zaměstnanci –
učitelští pomocníci – mají jen maturitu.
Příběh kalkulačky
Mladí lidé nikdy neměli s novými technologiemi
vážnější potíže – zato škola ano. Například s
kalkulačkou. První opravdu kapesní se objevila
na americkém trhu na podzim roku 1971 a stála
240 dolarů. O deset let později už byly podobné
modely pětadvacetkrát levnější. A právě jejich
dostupnost dělala starosti učitelům matematiky.
Jen si to představte: necháte žáka písemně
vynásobit dvě čtyřciferná čísla, a ten darebák
namísto toho vytáhne kalkulačku a za pět vteřin
má výsledek! V mnoha školách proto kalkulačku
dlouho zakazovali s odůvodněním, že žáci ji
nebudou mít u sebe pokaždé, když budou něco
počítat. Dnes ale násobení hravě zvládnou také
digitální náramkové hodinky a mobily – a těch je
už u nás víc než lidí.
Do úvodní etapy vzdělávání, kdy se žáci učí
počítat, kalkulačka samozřejmě nepatří. Všechny
její pozdější zákazy jsou ale neodůvodnitelné a
absurdní. Přesto je důležité rozumět tomu, proč
– vinou školy – používání kalkulačky žákům
škodí.
Ve většině hodin matematiky každý žák něco
počítá v sešitu. Počítání probíhá na několika
úrovních současně: sledování záměru (například
„chci použít tenhle vzorec, ze kterého pak
vyjádřím r“), dodržování algebraických pravidel
(třeba pro úpravu rovnic) a provádění dílčích
výpočtů (například ty, jejichž pomocí žák
vynásobí dvě čtyřciferná čísla).
Tento pravidelný náročný trénink je pro duševní
rozvoj žáka daleko důležitější než to, jaké
vzorce se probírají. Probíhá-li správně, mozek
si postupně zvyká na větší zátěž, rozvíjí se
schopnost reflexe vlastního myšlení a řada
důležitých dovedností. Žák se mimo jiné učí
organizovat vlastní práci, získává nadhled,
vytrvalost a odvahu vydávat se po stále delších
cestách, kontroluje sám sebe a opravuje vlastní
chyby.
Ze tří úrovní práce si po nástupu kalkulačky
zachovaly původní náročnost jen dvě. Namísto
sčítání, odčítání, násobení a dělení žáci
mačkají tlačítka. Škola ale své postupy
nezměnila: posilovna zůstala stejná a žáci v ní
provádějí tytéž cviky jako dřív. Avšak s
lehčími činkami. Trénink tak ztratil na
účinnosti, svaly žáků nejsou dostatečně
vyvinuté. Nepochybně je to jedna z příčin
neoblíbenosti matematiky: žáci vědí předem, že
klik na jedné ruce nezvládnou, a nechápou, proč
se o něj vůbec mají pokoušet. Ze situace není
jednoznačné ani jednoduché východisko. Jisté
však je, že žáci se kalkulaček nevzdají. Ty toho
navíc dokážou čím dál víc, takže neschopnost
školy konstruktivně reagovat činí problém stále
závažnějším.
Některé profese zaniknou…
Dnes už se žáci učí počítat z hlavy spíš kvůli
tomu, že to rozvíjí jejich myšlení. Potřebovat
to nebudou. Například řadový zaměstnanec
moderního supermarketu se bez kupeckých počtů
obejde už dávno. Připravuje-li vážené zboží,
třeba krájený sýr, váha mu vytiskne cenu na
samolepku. Pracuje-li jako pokladní, nemusí
identifikovat zákazníkovo zboží, zjišťovat,
kolik co stojí, ani sestavovat účet. A pokladna
mu sama napoví, jakou částku má vrátit. I tyhle
skvělé pokladny ovšem ze supermarketů brzo zmizí
a jejich obsluha s nimi: už probíhá ověřování
inteligentního nákupního vozíku, který je plně
nahradí a ještě zákazníkovi napoví, co si má
koupit a kde to najde.
Nemusí se nám líbit, že technologické novinky
berou některým lidem práci. Nic s tím ale
nenaděláme – stroje zvládnou tyhle činnosti
levněji, rychleji, spolehlivěji a bez odborů.
Personál supermarketu může díky tomu zlepšovat
strategii prodeje, důkladněji analyzovat
poptávku či zjišťovat u výrobců vlastnosti
nových druhů zboží. Jinými slovy: pokud zvládne
i náročnější činnosti, má na ně víc času než
dřív. A stroje mu poskytnou podklady, o jakých
se před dvaceti lety obchodníci neodvážili ani
snít.
…jiné se zásadně změní
Zatímco života učitelů se převratné
technologické změny dosud dotkly hlavně tam, kde
sami chtěli, jejich žáci jiný svět vůbec
nepoznali. Tráví hraním počítačových her víc
času než četbou, nepíšou „normální“ dopisy a
informace hledají nejdřív na internetu. Žijí
úplně jinak než předchozí generace. Jinak také s
moderní technikou zacházejí a využívají ji.
Jinak se učí a pod vlivem techniky patrně i
jinak myslí. V tom je oproti předchozím
střídáním generací zásadní rozdíl. Nemá smysl
hodnotit, zda je to dobře, nebo ne. Stejně už to
nikdo nezmění. Škola však nemůže očekávat, že
nadále obstojí s „osvědčenými“ postupy výuky
starým nejméně dvě stě padesát let.
V nových podmínkách může vypadat úplně jinak
například i výuka psaní. Také to probíhá na více
úrovních současně: prvňáčci musí rozpoznat,
která písmena slovo obsahuje, stanovit jejich
správné pořadí a necvičenou rukou vykroužit
jednotlivé znaky. Právě psaní rukou způsobuje,
že produkce textu je pro malé děti mnohem
obtížnější než četba – a ta je dost obtížná sama
o sobě.
Na počítači se malé děti naučí produkovat text
rychleji: „výroba písmenek“ se zásadně
zjednoduší, chyby lze snadno opravit a vytištěný
výsledek vypadá skvěle. Děti navíc nemusí do
omrzení opakovat stejné znaky a slova jako v
písance, ale můžou se od začátku pokoušet třeba
o krátké příběhy. Jemná motorika ruky se dá
rozvíjet vhodnějšími činnostmi, jako jsou
například kreslení, lepení papírových staveb,
skládání origami či modelování. Psát rukou se
děti snadno naučí o rok či dva později.
Luddité
Budoucnost školy, anebo přinejmenším budoucnost
mnoha učitelů závisí na tom, zda se dokážou
přizpůsobit nevyhnutelným technologickým změnám.
Extrémní nepřizpůsobivost je dobře známa z
období průmyslové revoluce. V roce 1811 vzniklo
u Nottinghamu hnutí stoupenců možná smyšleného
Neda Ludda, který údajně jako první záměrně
poškodil dva stroje nahrazující ruční pletení
punčoch. Lidé se ztráty práce báli, a tak se
hnutí ničitelů strojů v této části Anglie rychle
rozšířilo. Vláda zareagovala a průmyslová
sabotáž se stala hrdelním zločinem. V roce 1813
bylo v Yorku 17 ludditů popraveno, řadu dalších
deportovali do Austrálie. Násilným potlačením
nepokojů spojených s ničením strojů, které
propukly v roce 1816, se příběh ludditů uzavřel.
Záhy se také ukázalo, jak liché byly jejich
obavy. Vyspělejší výrobní technologie sice
rychle vytlačily z trhu tradiční rukodělné
výrobce, přizpůsobiví mezi nimi ale našli ve
vznikajících továrnách kvalifikovanou práci jako
seřizovači strojů. Objevila se úplně nová
výrobní odvětví s dalšími pracovními místy a
venkovské obyvatelstvo začalo odcházet do měst
za obživou. Západoevropská civilizace postupně
ztrácela svůj agrární charakter, industrializace
vnášela – samozřejmě nikoli bez problémů – novou
kvalitu do života většiny lidí. Ten se nevratně
měnil, v souhrnu k lepšímu.
Školy nevystačí s předáváním poznatků
Radikálních projevů neo-luddismu se v našem
školství nejspíš nedočkáme, měli bychom však
počítat s mnohem závažnějšími problémy.
Schopnost vypořádat se včas a správně s měnícími
se podmínkami totiž ztratila většina veřejných
škol už dávno.
Vláda před časem nesměle spustila pokulhávající
reformu vzdělávání. O schopnost škol samostatně
reagovat v ní opět nejde – vláda jenom nutí
školy k určité akci. Co ale na to učitelé? V
průzkumu z jara 2005 odpovědělo 7 800 českých
pedagogů na otázku, zda v souvislosti s reformou
vzdělávání výrazněji změní své vyučovací metody
a postupy. Tři pětiny s ničím takovým
nepočítají. Tuší alespoň učitelé dějepisu, že se
historie přizpůsobivých a nepřizpůsobivých
anglických pletařů a tkalců právě začíná
opakovat v českém školství?
Jako pouhý zdroj informací totiž škola svou
existenci určitě neobhájí. Pohodlný přístup k
internetu bude mít u nás brzy každý, včetně dětí
v nejchudších rodinách: z mobilu, ale také z
domova, z obchodů, z pošty či knihovny a z
dalších veřejných institucí. S přehrávači hudby,
filmů, alby elektronických fotografií, e-knihami
a dalšími novinkami techniky to bude podobné.
Kdo by chodil do školy kvůli informacím?
Škola, do níž bude mít cenu chodit, musí kromě
nových technologií nabízet něco, co žáci nemohou
snadno získat jinak. Například dostatek
rozmanitých příležitostí ke smysluplné
spolupráci s vrstevníky. Nebo pracovní kontakt s
inspirativními, tvůrčími osobnostmi schopnými
vnímat myšlení mladých lidí, přemýšlet o něm a
citlivě reagovat na slepé uličky, v nichž se
ocitnou. S učiteli, kteří nechtějí jenom probrat
láčkovce, ruchovce a lumírovce, ale uvažují o
cílech své práce mnohem důkladněji. Zdá se však,
že na pedagogických fakultách si to ještě
neuvědomili. A na většině základních a středních
škol taky ne.
Co tedy přizpůsobivým učitelům poradit?
Zajímejte se aktivně o to, jak se mění život
dětí a školy v zemích, jejichž vlády už dohlédly
dál než k nové lince na výrobu starých
televizních obrazovek.
Poznámka redakce: Článek je šest let starý a
stále aktuální.
Doporučujeme i následující odkazy:
Martin Rusek: Co vidíme v díře ve zdi?
TED: Sugata Mitra a jeho nové experimenty v
samostudiu
Oldřich Botlík: Začnou čeští učitelé rozbíjet počítače?
úterý, 6. prosince 2011
·
Štítky:
ICT,
Pedagogika,
polemika,
školství