Počátek vzdělávání netradičně

Počátek vzdělávání netradičně

(V kolika letech má jít dítě do školy?)

Fotografie k tomuto textu byly pořízené v září 2005 ve dvou nizozemských školách. Návštěva se uskutečnila v rámci spolupráce Univerzity Hradec Králové a Drenthe University of professional education v Emmenu při realizaci programu EU Socrates/Erasmus.

Jenaplan Openbare Basisschool v Oranje je malá škola nedaleko Meppelu v provincii Drenthe. Výuka ve škole probíhá podle principů pedagogiky jenského plánu. Školu navštěvuje 28 dětí z okolních usedlostí. Nejmenším dětem ve škole jsou 4 roky, povinná docházka je od 6 let. Ve škole jsou 2 věkově smíšené skupiny (menší děti a skupina větších dětí 7 až 10 let). Na plný úvazek pracují ve škole 2 učitelky.

Openbare Basisschool De Woldstrom je velká městská škola v Meppelu. Její stavba byla dokončena před 5 lety, na projektu školní budovy se podíleli pedagogičtí pracovníci a mohli tak uplatnit své požadavky na moderní způsoby výuky. Školu navštěvuje 187 dětí.

Více podrobností a zajímavosti o této škole naleznete ZDE na webových stránkách školy.

Kdy začít se vzděláváním?

Jan Ámos Komenský ve svém návrhu školské organizace hovoří o "mateřské škole" pro děti od narození do šesti let. Tím nemyslel žádnou instituci, nýbrž péči o dítě, kterou zajišťuje jeho matka. Krom péče o uspokojování biologických potřeb je "mateřská škola" zaměřena i na duševní rozvoj dítěte, počátky jeho výchovy mravní a v přiměřené míře i na rozvoj jeho poznávání.
Od konce 18. století vznikaly školy poskytující všem dětem základní vzdělávání (například u nás všeobecnou vyučovací povinnost zavedla svým dekretem v roce 1774 Marie Terezie). Proč byla stanovena hranice 6 let pro zahájení povinné školní docházky? V šesti letech se dítě natolik osamostatňuje, že může samo chodit do školy a samo tam při vyučování zůstat. U nás se v průběhu 20. století vytvořila poměrně ostrá hranice, která pro děti do šesti let vymezuje vzdělávací a výchovné zařízení "mateřská škola", pro děti od šesti let zařízení "základní škola". Současný zákon o vzdělávání stanoví pravidlo, že po dovršení 6. roku dítě nastupuje do školy 1. září. Samozřejmě existují určité odchylky (odklad školní docházky, přípravné třídy apod.), ale základní princip - nástup do školy v šesti letech v září, je všeobecně vžitý.

V Nizozemsku je situace odlišná. Děti přicházejí do školy již po dovršení 4. roku v průběhu celého školního roku. Je třeba vzít v úvahu, že "škola" v tomto případě označuje zejména budovu. Pokud máme takovou představu, že škola je místo pro učení (v tradičním pojetí), pak ovšem zahájení školní docházky ve 4 letech nemůžeme podle této představy chápat tak, že se čtyřleté děti začnou hned učit. Činnost ve věkově smíšených skupinách, kam přicházejí nejmenší děti, má charakter hry. Postupně, s ohledem na individuální rozvoj a zájmy dětí, se ke hře přidává i učení, jak je při pobytu ve škole chápeme u nás.
Povinné vzdělávání začíná v Nizozemsku stejně jako u nás v 6 letech. Převážná většina dětí však v této době již školu navštěvuje.

Několik pohledů do místností ve škole
Abychom pochopili, jak systém nástupu do školy ve 4 letech funguje, je třeba si povšimnout vybavení budovy. Není snadné najít pro pojmenování místností ve škole správný výraz. Jedná se totiž o hernu a učebnu zároveň. Uspořádání místností se přizpůsobuje povaze činnosti, která má probíhat. Na první pohled je vybavení velmi pestré a rozmanité.


Děti jsou odmala vedeny k samostatnosti. Své místo k činnosti si většinou samy zvolí. Menší a větší děti pracují společně.	V místnosti pro nejmenší je i malá kuchyňská linka (zcela funkční). K příslušenství patří "komora" na různé pomůcky a materiály.	Děti při práci, "stolečkové" uspořádání je velmi obvyklé. Kromě učitelky je zde přítomna praktikující studentka.


Jedna z místností ve škole se používá jako tělocvična pro nejmenší děti. Tomu je přizpůsobené vybavení.	Zajímavostí nizozemských škol jsou prosklené stěny učeben. K přípravě školní akce "Slavnost pirátů" slouží i prostor na chodbě. Pokud vás zajímá fotodokumentace z této akce, kliknětě ZDE.	V měsíčním programu činností na sebe navazují různé projekty. Zde je na chodbě vytvořený "čarodějnický koutek".

V místnosti pro nejmenší děti nesmí chybět výstavky dětských prací, plakáty, materiály apod. zpracované k určitým projektům. K probíranému tématu se připraví výstavka (například k tématu podzim - podrobnosti na obrázku vpravo).

Učení v předškolním věku

Povinné vzdělávání u nás začíná v šesti letech. Šestileté děti však mnoho věcí už znají a dovedou udělat a je velká chyba, když se ke vzdělávání v 1. třídě přistoupí tak, že se začíná se všemi stejně a jakoby "od nuly". Tradiční transmisivní způsob frontální výuky však z takového způsobu školní práce bohužel vychází.
Počáteční vzdělávání je však možné zorganizovat jinak. S dětmi je možné začít pracovat podle nově pojaté didaktiky elementárního vzdělávání už ve 4 letech a neoddělovat mateřskou školu od základní školy. Zahájení vzdělávání v tomto věku je pro děti velice přirozené - pokud k tomu vytvoříme odpovídající podmínky.


Jednou z podmínek zajímavé práce a zcela přirozeného nabývání znalostí a dovedností je dostatek různých pracovních materiálů.	Děti jsou schopné pracovat velice soustředěně. Práce je však musí bavit. Proto vycházíme z vnitřní motivace k činnosti.	Hygienický požadavek "světlo zleva" asi není tak zásadní věc. Česká učitelka by děti u tohoto stolečku asi posadila opačně.

Určit okamžik, kdy je dítě schopné pracovat samostatně s pracovním sešitem, není jednoduché. Mezi dětmi jsou značné rozdíly. Místo jednotného řízení všech dětí (tradiční výuka) je výhodnější změnit postoj k organizaci práce a nechat situaci volnější průběh: Pracovní sešity jsou v místnosti k dispozici - však ony děti s nimi postupně začnou pracovat. Svěřit učení dětem do jejich rukou, jak to například požadoval známý reformní pedagog Celestin Freinet, je jistě odvážný krok, ve skutečnosti se však vyplatí.
Bohužel 40 let působení socialistické pedagogiky vytvořilo v našich školách koncepci výuky, která se svobodou a odpovědností dětí příliš nepočítá. Situace se však mění a i u nás nalezneme příklady toho, že je možné poskytnout dětem při učení více svobody.

Základní cíle výuky
Cíle vzdělávání můžeme rozdělit do několika oblastí. Jsou to cíle v oblasti poznatků, dovedností postojů apod. Stanovení cílů v nizozemských školách je podobné tomu, o co nyní usilujeme v naší kurikulární reformě. Samotné učivo není jen cílem, nýbrž prostředkem k vytváření kompetencí. Pro práci s nejmenšími dětmi se jedná o kompetence, které jsou pro ně významné v dalším průběhu vzdělávání:
- Učit se organizovat si čas,
- učit se organizovat si vlastní práci,
- učit se pracovat nezávisle na ostatních.

Práce ve skupinách

Už od prvních okamžiků, kdy dítě přijde do školy (tedy přibližně ve čtyřech letech), si zvyká pracovat způsobem, který je obvyklý při práci ve škole i ve vyšším věku. Učení je hra a hra je učení. Práce se organizuje tak, že děti jsou převážně ve skupinkách. Přitom pracují na svých vlastních úkolech, mohou také dostat úkol společný pro celou skupinu. V českých školách se často pojem práce ve skupině (skupinová práce) chápe pouze v jednom významu - děti řeší nějaký úkol společně. Pro individuální učení je však důležité, když u společného stolečku pracuje každý na svých úkolech. Uspořádání místnosti musí umožnit, aby dítě mohlo podle potřeby pracovat na svém úkolu zcela samostatně.


Přirozenou situací pro práci ve skupině je hra. Při ní se získávají nové poznatky, rozvíjejí se dovednosti a zejména sociální kompetence. Na vzájemné spolupráci je založeno učení v mnoha situacích.	Je-li práce zajímavá, přistupují k ní děti se zaujetím. Zde například řeší matematické úkoly. Výklad vyučujícího se omezuje jen na minimum. Mnohé poznatky přejímají děti od zkušenějších (starších).	Pokud si někdo nedovede s určitým problémem poradit sám, obrací se nejprve na někoho dalšího ve skupině. Děti jsou schopné při vzájemné spolupráci vyřešit řadu problémů, učení je efektivní.

Průběh výuky

Pro výklad určitého učiva je možné zvolit frontální postup s tradičně uspořádanými stolky (např. ve třech řadách). S takovým způsobem výuky se však setkáme spíš při výuce starších dětí (od 7 let) a to ještě zabírá menší část denního programu. Těžiště výuky spočívá v práci ve skupinách ("stolečkové uspořádání").

Pro děti je třeba stanovit určité úkoly (základní úkoly), které musí postupně každý splnit. Vzhledem k heterogenním skupinám však není přesně stanoveno, kdy má být ten který úkol splněn. Z toho vyplývá, že někdo úkol splní dříve a někdo později.
Kromě těchto základních úkolů jsou stanovené i další činnosti a aktivity, které naplňují denní program. Pro delší časové období (1 - 2 měsíce) se zvolí ústřední téma, k němuž jsou jednotlivé aktivity zaměřeny.

Plánování vlastní práce

Protože učitelka nechce řídit svými pokyny každý krok dítěte (tím by se potlačovala výchova k samostatnosti), musí být k dispozici jiné nástroje, jak práci organizovat. Vychází se z toho, že organizaci je třeba přizpůsobit věku dětí a také individuálně každému dítěti. Důležité je, aby si děti postupně osvojovaly dovednost (kompetenci) uvažovat o svých činnostech v té nejjednodušší formě už ve 4 - 5 letech a mohli tuto dovednost uplatnit později při učení.


Tato tabule poskytuje přehled o tom, co děti v nejnižší skupině právě dělají. Tabuli obsluhují především děti samy. Je nabídnuto více úkolů, aby se děti mohly rozhodnout, jakou činnost si zvolí.	Jiný způsob pro plánování a přehled činností dětí. Symboly usnadňují orientaci nejmenším dětem, které ještě nečtou. I při poskytnuté "svobodě výběru" učitelka práci řídí a kontroluje.	Jak se postupně děti učí číst, je možné určité instrukce napsat. Počítá se i s tím, že si děti mezi sebou samy poradí. K přijímání písemných pokynů dochází plynule s rozvojem dovednosti číst a porozumět textu.

Práce se staršími žáky

Ve vyšším věku nesmí učení přestat být zábavné. Úkoly pro žáky jsou samozřejmě stále náročnější. Pro výklad se již více používají metody frontálního vyučování, stále se však respektuje konstruktivistický přístup. Přechod na náročnější způsoby práce je plynulý.


Při výkladu nové látky se použije tabule a pak už následuje samostatná práce vedoucí k procvičení a upevnění učiva. Žáci opět sedí pohromadě u stolečků, což je pro ně přirozené pokračování stylu práce z nižší skupiny.	O úkolech se ve skupinách často diskutuje. Tento přístup k osvojování látky je mnohem efektivnější, než pasivní přijímání poznatků a jejich memorování. Na pracovní ruch jsou žáci zvyklí, navzájem se při práci neruší.	Zásadní význam pro úspěšné učení má hodnocení a sebehodnocení. Zajímavým příkladem, jak se s tímto problémem vyrovnat, je tabule, kde si žáci doplňují údaje o zvládnuté látce (takové tabule se využívají na příklad v daltonských školách).

Pro organizaci výuky platí zásada, že je třeba vždy podřídit používané metody účelu výuky. Pokud je to výhodné (například při delším výkladu), probíhá výuka frontálně. Z celkové vyučovací doby připadá na frontální metody asi 20 %, jinak se pracuje ve stolečkovém uspořádání nebo v kruhu.
Při práci s dětmi do 10 let skupinky u stolečků jednoznačně převládají.

Několik zajímavostí z výuky závěrem

V nizozemských školách se můžeme setkat s řadou zajímavostí, které nás mohou inspirovat. Mnoho věcí závisí na výši finančních prostředků, které má resort školství a zřizovatelé škol k dispozici. Neméně důležité jsou však i požadavky na úpravu školních budov a místností pro výuku. Tyto požadavky mohou vycházet buď z tradičních metod výuky, nebo z potřeby didaktických inovací.


Už nejmenší děti mohou pracovat s počítačem. K dispozici mají nejprve různé hry, starší děti postupně používají různé výukové programy.	Počítače bývají ve škole i na chodbách. Prosklené stěny učeben se dlouhodobě osvědčují. Mimo jiné přispívají i k pocitu otevřenosti.	Jedna z místností ve škole je vyhrazena pro ty žáky, kteří chtějí na některém úkolu pracovat samostatně v klidu. Sem mohou přijít na potřebnou dobu ze své "kmenové" pracovny.


Zvláštní tabulka za prosklením (uprostřed) s nápisem Prosím, nerušit vyjadřuje přání vyučujícího i žáků nebýt při práci nikým rušen. Takovou tabulku využívá i ředitel školy.	Tato místnost má zvláštní určení. Slouží například k poskytování logopedické pomoci, k rozhovorům se žáky s různými problémy apod. Pracuje zde i dyslektický asistent.	I malé nizozemské školy jsou velmi dobře vybavené. Přesto k nim občas přijíždí "bibliobus", kde si děti mohou půjčovat zajímavé knížky.

Cesta k didaktickým inovacím

Obrázek z chodby pedagogické fakulty v Emmenu.

V nizozemských školách se řeší podobné problémy jako u nás. Stále totiž přetrvává představa některých učitelek a učitelů o účelnosti "nalévání" poznatků do dětských hlav (tzv. transmisivní výuka). Ke kvalitnímu vzdělání je však třeba jít jinou cestou, kterou představují moderně orientované základní školy nebo školy pracující podle principů reformních pedagogických koncepcí (Jenský plán, Daltonský plán, Montessori škola aj.).
Především je třeba přijmou názor, že lidské poznání se rozvíjí v těsném kontaktu s životní realitou a proto dětem musíme připravit při učení takové podmínky, aby poznatky mohly získávat vlastní aktivní činností.

Jak vypadají prostory, kde se připravují budoucí učitelky a učitelé na nizozemské univerzitě v Emmenu a v Meppelu (Drenthe University of professional education) naleznete zde ve fotoalbumu Ústavu pro primární a preprimární edukaci PdF UHK.

Webové stránky Drenthe University of professional education (DUPE), která je partnerskou univerzitou UHK, naleznete ZDE.
Webové stránky pedagogické fakulty v Meppelu, která je součástí DUPE naleznete ZDE.