Věčné téma: Hodnocení

Nejprve shrňme několik základních informací k problematice hodnocení, jak je nahlíží současná pedagogika a psychologie. Patnáct let od doby, kdy u nás přestaly platit zásady socialistické pedagogiky, není ještě dostatečně dlouho, aby se ve všeobecném povědomí učitelů rozšířily nové poznatky.

  1. Hodnocení nelze oddělovat od výuky. Cítíme-li potřebu měnit něco ve způsobu vyučování, týká se to samozřejmě i hodnocení. A ke změně způsobu vyučování je důvodů víc než dost.
  2. Hodnocení je posouzení určitého výkonu nebo dosažené úrovně žákem. U nás je běžné tzv. kvantitativní hodnocení známkami 1 až 5. Číslici je možné nahradit slovem (3 = dobře), podstata se však nemění.
  3. Hodnocení má různé úrovně, od zhodnocení jednotlivého výkonu až po zhodnocení za delší období (vysvědčení). Při úvahách o hodnocení je třeba přihlédnout i ke stupni školy.
    A nyní k problémům:
  4. Každý člověk má jiné dispozice - předpoklady k učení i k různým činnostem. Hodnocení, které srovnává žáky navzájem nebo vychází z určitých limitů (například při tělesné výchově) je tedy ve své podstatě nespravedlivé. Zpochybnit lze i vypovídací hodnotu známky jako takové. Co to znamená, že někdo umí český jazyk například na trojku?
  5. V duchu behavioristické psychologie lze chápat známku jako odměnu (1) či trest (5) za určité chování (například naučení historických dat o Napoleonovi). Je obvyklé, že žák se něco naučí aby byl odměněn (1) a vyhnul se trestu (5). Učitelé tuto koncepci školní práce běžně přijímají. Za pedagogickou zvrhlost lze považovat, dává-li učitel známku jako trest za něco, co s úrovní znalostí nesouvisí (žák vyrušuje - dostane pětku, resp. je vyvolán, tzv. "zkoupán").
  6. U nás rozšířený způsob hodnocení a klasifikace nevadí nadaným a úspěšným žákům a proto vzbuzuje dojem, že je dobrý a osvědčený, jako by všeobecně vedl k úspěchu ve vzdělávání. Tradiční koncepce hodnocení však může citelně poškozovat děti s určitými problémy. Člověk je schopen se vyrovnávat se svými nedostatečnostmi až po pubertě.
  7. Koncepce tradičního známkování má další zásadní nedostatek: Motivem žákova učení v tradiční škole je dosažení dobré známky (vyhnutí se špatné známce). Motivem učení by však mělo být vnitřní uspokojení nad získáním znalostí (dovedností).
  8. Je-li učení spojováno s nepříjemnými pocity (strach ze špatné známky), vytváří se k učení popřípadě ke škole jako instituci podvědomý odpor, což je pro životní dráhu každého člověka jedna z nejhorších věcí, která se mu může přihodit.
  9. Záleží na pedagogických dovednostech, zda učitel musí používat známky (odměny a tresty), či je schopen vzbudit vnitřní motivaci k učení. Záleží však i na vnějších podmínkách - na veřejném mínění, na stavu pedagogické teorie, na úrovni přípravy a dalším vzdělávání učitelů apod., zda se podaří změnit zaběhané stereotypy. Z tohoto hlediska se učitelé toužící vyučovat jinak nesetkávají s pochopením a podporou.
  10. Problémy, které přináší tradiční způsob hodnocení, vedly ve vyspělých zemích již od počátku 70. let k diskusím mezi pedagogy. Postupně se mění názory na účel i způsob hodnocení. Tradiční klasifikace se opouští především na 1. stupni, dále ve školních předmětech majících charakter "výchov". Neúčelnost, popřípadě i škodlivost klasifikace ovlivňuje i tvorbu školských předpisů. Například v Dánsku se známky používají až od 8. ročníku. V oblasti středních a vyšších škol je kvantitativní hodnocení již obvyklé, i když i zde jsou zřejmé snahy o prosazení kvalitativního hodnocení.

Nový přístup k hodnocení teoreticky vychází z koncepce humanistické psychologie a konstruktivisticky orientovaného pojetí vyučování. Hodnocení má funkci informační (žák: co jsem se naučil, učitel: co jsem naučil), diagnostickou (vypovídá o procesu učení, o dosažené úrovni) a podporující (má usnadnit a podpořit další učení). Hodnocení má charakter kvalitativního posouzení.
Tradiční hodnocení známkami je nahrazováno slovním hodnocením, které se chápe jako "zpráva o učebním vývoji žáka". Je to slovní vyjádření o úrovni, které žák dosáhl vzhledem k cílům vyučování a ke svým možnostem. Neomezuje se na pouhé konstatování výsledku, nýbrž se snaží postihnout příčiny aktuálního stavu, naznačit další vývoj a pokud je třeba i cestu nápravy. Slovní hodnocení má být podporou pro další učení.
Hodnocení pojaté jako zpráva o učebním vývoji žáka musí být pro žáka i jeho rodiče srozumitelné. Hodnocení projednává učitel s žákem a rodiči. Slovní hodnocení předpokládá jiné pojetí vyučování, odlišné od našich zažitých tradic, proto je jeho přijetí tak obtížné pro učitele i pro rodiče. Zavádět slovní hodnocení je pedagogická výzva pro učitelky a učitele..
Škoda, že politický a ekonomický převrat v roce 1989 nevyvolal v našem školství změny, které by vedly k přijetí dobrých metod výuky z vyspělých zemí. Vývoj ve školství směřuje k novým podobám edukace a tedy i k novým podobám hodnocení. Přijetí nových názorů a proměna vyučovacích metod, včetně změny hodnocení, nás stále čeká.
(2/1999, revize textu 1/2005) 

Zpracoval: Vl.Václavík